Jak Jéňa ke členství přišel............

Všechno přišlo tak nějak náhodou.
Po krátkodlouhém rozmýšlení bylo rozhodnuto. Pro mé toulky přírodou, rybaření, fotografování i pro práci by bylo asi nejlepší zakoupit nějaké auto s kterým kam vjedu, tak i sám vyjedu, a pokud nevyjedu, tak se sám vytahnu.
Po studiu mnoha prospektů, vychvalujících tak jako vždy své výrobky, nakonec rozhodla tužka, papír, peněženka a velikost konta. Stal jsem se novopečeným majitelem terénního auta značky LADA NIVA 2121 4x4. Očekával jsem pohrdavé pohledy jiných majitelů podobných i jiných vozítek, neboť kdo si v dnešní době pořídí auto z východu?, když je nyní v módě západní směr. Ale co, už bylo rozhodnuto.
A náhle to přišlo. Objevil jsem informaci, že byl založen v České Lípě „Niva Klub“ a pořádá v Třebíči první sraz majitelů těchto autíček. No proč se tam tedy nepodívat? A tak se jelo.
Vyjel jsem ráno v sobotu 26.srpna 2000. Počasí bylo pěkné, sluníčko svítilo, na obloze ani mráčku, a tak jsem se cestou přes Vysočinu kochal (asi tak jako p. Hrušinský coby doktor, ve filmu Vesničko má středisková). V Třebíči jsem trochu zakufroval, protože z mé strany příjezdu žádné zavádějící šipky nebyly (asi na příjezd od Pardubic nikdo nepomyslel). No nakonec jsem trefil a přijel jsem do oblasti zahrádkářské kolonie, kde byl sraz.
Ani jsem se nestačil rozkoukat a již jsem byl zaregistrován, zaplatil potřebné poplatky, dostal program, vstupenku, pamětní list, itinerář, nezbytné startovní číslo a byl vyzván ke startu v první jízdě.
Byl to trial, to se jezdí mezi brankami, za poražení, couvání a neprojetí se sbírají trestné body. Další disciplinou byla tzv. „esmeralda“. To je jako trial, jezdí se zase mezi brankami, ale máte na očích velké lyžařské brýle, přes které není vůbec nic vidět, protože jsou přelepené černou folií. Musíte spoléhat jen na spolujezdce, který Vás naviguje. Pocit to není nijak příjemný, copak doprava, doleva to jde, ale když se auto naklání do všech nepřirozených poloh a Vy nevíte kde jste, tak to na jistotě za volantem moc nepřidá.
Abych byl upřímný, ani nevím, jak jsem to celé absolvoval. Bylo to vlastně moje první seznámení se způsobem jízdy, než na jaké jsem si při mém „kochání“ přírodou zvykl, proto jsem s úlevou přivítal další dvě discipliny. Byla to střelba z malorážky a z pistole, takže jsem si trochu zopakoval vojenská léta.
Poslední disciplinou prvního dne byla jízda podle itineráře. Délka cesty kol 70 km, časový limit kol 90 minut. Ne že bych se v mapách nevyznal, ale takovýto popis cesty jsem měl v ruce poprvé. Cesta vedla přes vesničky v blízkosti Třebíče, přilehlé lesy. luhy a posekaná kukuřičná pole. Jedním okem do itineráře, druhým okem na cestu a odhadovat čas. Bylo to fajn, i když jsme párkrát zakufrovali. Vše ale šťastně dopadlo a do cíle - Jezdecké vinárny Sokolí dojeli všichni. Opékané prasátko, pivečko, rumíček, video ukázky z jiných off road závodů a nevázané povídání dalo zapomenout útrapám prvního dne. Stan jsem neměl, a tak jsem musel zvolit alternativu buď pod širákem, nebo v autě. Zkusil jsem tu druhou, a musím konstatovat, že ani v tomto směru jsem si ráno nemohl stěžovat. Dá se přespat i v tak krátkém autě jako je Nivuška.
Ráno bylo mlhovné, a dosti chladné, ale po krátké očistě se opět jelo na původní místo srazu, kde se mělo pokračovat v dalším zápolení.
Na programu byl opět triál spojený s jízdou pravidelnosti. To znamená, že na trati je mimo branek určen i časový limit. Přijedeš brzo - za vteřinu 2 trestné body, přijedeš dlouho - za vteřinu 1 trestný bod. V tomto případě to byly dvě minuty. Trať byla náročnější než první den, byl zařazen nejen prudký úsek stoupání, ale i sjezd ze svahu. Když jsem přijel na jeho kraj, tak nebylo vidět nic, jen kapota a prázdno. Je to zvláštní pocit, jako by jsi jel do prázdna, pak náklon, hup, a jsi dole. Byl jsem moc rychlý, přijel jsem šestnáct vteřin před limitem - těch trestňáků.....
Další disciplinou byla opět „esmeralda“ ale také v náročnějším terénu než včera - více náklonů, větší zkřížení náprav, ale i to jsme po včerejších začátečnických zkušenostech docela úspěšně zdolali.
No a byl konec. Odevzdali se startovní lístky, počítalo se a vyhlašovalo.
K našemu údivu jsme jako nezkušení neznalci a začátečníci skončili na čtvrtém místě z dvanácti soutěžících. Tu dvanáctku jsme měli mi.
První dvě místa obsadili zkušení borci, třetí místo obsadil neméně zkušený Pepa Tlacháč, kterému dělal spolujezdce tatínek. Jen pro zajímavost, byl to jediný zahraniční závodník, který se srazu zúčastnil. Přijel až z Bratislavy.
Uveřejněné fotografie jsou právě z Pepova fotoaparátu.

Mimo jiné se závodů zúčastnily i dvě posádky s vozy Suzuki, kteří soutěžili ve své vlastní kategorii (byla to jedna posádka mužská a jedna ženská). Ostatní zúčastněné vozy byly výlučně „Nivušky“.
No a to je vlastně vše. Díky přátelskému přijetí pořádajících, dobré organizaci a partě, jsem se stal třicátým členem „NIVA KLUBU“ Česká Lípa.